OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Šlo jen o dva roky, přesto pro mnohé fanoušky dva dlouhé roky, než švédská skupina LAKE OF TEARS oznámila natáčení nového alba. Již deset let nás pravidelně zásobují melodickou rockovou hudbou a stále si drží svůj charakteristický styl, který sice jisté proměny doznal, ale přesto jsou to stále LoT. První album „Greater Art“ jim vyšlo před deseti lety a bylo to i zároveň poslední album, o kterém se dalo mluvit jako o metalu. Neslo v sobě pozůstatky z death metalové éry zakládajících členů ve skupinách CARNAL ERUPTION (Brennare, Eriksson a Larsson) a FORSAKEN GRIEF (Oudhuis). O rok později vydali výborné „Headstones“, stylově na rozcestí, přesto s cestou již vybranou, a současně šlo o jejich první větší úspěch. Jejich styl, gothic-rock, by se však mohl nazývat třeba i podzimní boogie, zvláště pak alba „Crimson Cosmos“ a „The Neonai“ měla k bluesové škole nejblíže. Zajímavý úkrok představuje album „Forever Autumn“, kde dovedli k dokonalosti kouzlo podzimní atmosféry. Pomalé melancholické melodie přímo vykreslují krajinu padajícího listí, hrají na emoce jak Orfeus na lyru. Dodnes považuji toto album za jedno z nejlepších ze severské scény. Od tohoto alba trojici původních muzikantů navíc rozšířil Christian Saarinen, hráč na klávesy.
A jakže se to má s novinkou „Black Brick Road“? LoT pokračují v duchu svých posledních alb. Máme zde opět parádní rockové album plné písní, plné krásných melodií. „Black Brick Road“ by se asi nejlépe dalo zařadit někam mezi dvě poslední alba, má svižnost a temperament „The Neonai“ a současně magickou, melancholickou atmosféru „Forever Autumn“. Oproti svým minulým počinům zde však přibylo mnoho klávesových partií a aranží, které dodávají albu velmi svěží dech, zvláště v rychlejších „The Greymen“ či „Dystopia“ se pěkně začeří. Album není dlouhé, jejich alba nikdy nebyla, je na něm devět skladeb, ze kterých se však velmi těžko vybírají ty „nej“. Každá píseň má svou vlastní náladu, svou energii i svůj smutek, každá má svůj kout tajemna. Z jiného soudku než výše zmíněné je titulní věc a „The Organ“, pomalé, melancholické melodie, jako by podzimnímu albu z oka vypadly. Jak je již zvykem, opět byla zařazena píseň („Sister Sinister“), kde má hlavní roli ženský zpěv, respektive duet zpěvačky Jennie Tebler s Brennarem. Po tomto svěžím kousku opět atmosféra zhutní a z mlžného oparu se line ponurá melodie a impresivní Brennarův projev: „Come let´s dream…“, v nádherné písni „Rainy Day Away“.
Osobně považuji „Black Brick Road“ po „Forever Autumn“ za dosud nejlepší počin LoT. Album se vyznačuje hudební různorodostí a nálodovou pestrostí a nemá slabého místa. Škoda, že tentokrát dvorní malíř Kristian Wåhlin stvořil takto černý obal, barevné obaly z „Crimson Cosmos“ a „The Neonai“ se přesně hodily k této hudbě. Písně na „Black Brick Road“ jsou jako snové obrazy reflektující smíšené pocity lidského nitra. Pro nastávající podzim je to ta pravá poezie.
Výborné gothic-rockové album s nezaměnitelným rukopisem LAKE OF TEARS. Zde nelze jinak než jednoznačně doporučit.
8 / 10
Daniel Brennare
- zpěv, kytara
Mikael Larsson
- basa
Johan Oudhuis
- bicí
Christian Saarinen
- klávesy
1. The Greymen
2. Making Evenings
3. Black Brick Road
4. Dystopia
5. The Organ
6. A Trip With the Moon
7. Sister Sinister
8. Rainy Day Away
9. Crazyman
Moons And Mushrooms (2007)
Black Brick Road (2004)
Greatest Tears vol II (2004)
Greatest Tears vol I (2004)
The Neonai (2002)
Sorcerers (single) (2002)
Forever Autumn (1999)
A Crimson Cosmos (1997)
Lady Rosenred (single) (1997)
Headstones (1995)
Greater Art (1994)
Datum vydání: Pondělí, 30. srpna 2004
Vydavatel: Noise Records
Stopáž: 39:05
Produkce: Christian Silver & Lake Of Tears
Studio: Studio Mega
Musím přiznat že "atmosférický stonerock", který kapela produkuje, je mi velmi po chuti. LOT si sice nedali moc práce se stavbou skladeb, ale to se vlastně v tomto stylu moc neností, takže v konečném důsledku to ani nejde brát jako výtka. Většina skladeb je o dvou-třech povedených nápadech, které ovšem mají dostatečnou sílu posluchače zaujmout a v kombinaci s nápaditými aranžemi je výsledná směs na poslech velmi příjemná...
Posmutnělí i hraví písničkáři, to jsou LAKE OF TEARS na albu Black Brick Road. Servírují posluchačům námel podzimního splínu, bluesových postupů, klasicky strojového gothic rocku a něco pikantních metalových příměsí. Kolekce poměrně různorodých, ale v důsledku přesvědčivých a dovedně zkomponovaných rockových písní potěší každého, kdo nemá náladu na úprk k progresivním obzorům a naopak má chuť postát v dešti padajícího listí. Bohužel, vadou na kráse (podobně jako u většiny stylově spřízněných alb) je postupem času úpadek do určitého stereotypu... Projev LAKE OF TEARS mi připomíná fenomenální a žel již umrlé SUNDOWN. I proto hodnotím veskrze kladně.
LAKE OF TEARS byli vždy mistry nálad - na drsné death/doom/rock metalové počátky vrcholící na "Headstones" (1995), v klidu navázali s rozverným a do poslední minuty zábavným albem "A Crimson Cosmos" (1997), poté však znenadání přicházejí slzy, sklíčenost a melancholie a s nimi překrásné dílo "Forever Autumn" (1999). První kapitolu existence LAKE OF TEARS uzavírá vyrovnaný a s nadhledem rekapitulující opus "The Neonai" (2000). Druhá kapitola se začíná psát spolu s novým, comebackovým albem "Black Brick Road" a jistě nejen já jsem byl velmi zvědav, do jakých končin švédští náladotvůrci zabrousí tentokrát. Pánové kolem charismatického pěvce Daniela Brennareho to udělali šalamounsky. Vzali od každé s předešlých nahrávek něco (aby uspokojili maximální možné spektrum skalních příznivců) a přidali pár nových až nezvyklých prvků k dobru (aby jim nebyl upřen punc relativně novátorské kapely). Celé album "Black Brick Road" na mě díky tomu působí velmi roztříštěným a nevyrovnaným dojmem. Jsou zde přímo vynikající skladby, jako je úvodní "The Greymem", dále dvojice "Rainy Day Away" / "The Organ", která jako by vypadla z posmutnělého "Forever Autumn" a skočná "A Trip With The Moon" s téměř stejným rytmickým základem jako měla nostalgií nabitá skladbička "Lady Rosenred" z třetího alba "A Crimson Cosmos". Na druhou stranu je zde nevýrazná titulní skladba a přímo odstrašující závěrečná položka "Crazyman" o které mohu s klidem prohlásit, že horší a konceptu se více vymykající věc LAKE OF TEARS dosud nenatočili. Palcem nahoru se naopak dá ohodnotit "Dystopia", která sice disponuje nezvykle ostrým refrénem, ale jinak je to zcela typická kompozice podle osvědčené receptury made in "jezero slz". "Black Brick Road" je albem které nezklame, ale bohužel ani výrazně nepřekvapí, je to jednoduše sázka na jistotu (což je u kapely takového formátu celkem nepříjemné zjištění, ale alespoň to znamená záruku kvality). Hodnocení uděluji střízlivé, neb beru v potaz úroveň "A Crimson Cosmos" a "Forever Autumn", avšak nevylučuji, že při stísněných náladách bude hodnota nahrávky stoupat.
je to cool album...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.